Přesně takhle vidím Prahu, když jsem se vrátil z punkáčského Berlína, plného megalomanských říšských staveb, táhlých a širokých ulic, kde se kliďánko tank vyhne tanku v protisměru a maraton X desítkami tisíc běžců znamená drobné dopravní a turistické omezení. Berlín je jako rozšafná punkerka, která žebrá drobné na tuplák, trochu přisprostlý, hodně nevšední.
Praha, která se z nějakého důvodu označuje jako matka měst, nebo podobně vousatě, by tak měla být v téhle personifikaci figurka přihrbená, v šátečku a s dobrou radou, jak vyvařit luční býlí, aby zmizela škytavka. Jenomže já Prahu vidím úplně jinak.
Praha je sedmnáctka. Její milostný život vypadal asi takhle: Na letním táboře kdysi dávno si dala první pusu s vídeňáckým kavárenským povalečem a odkoukala od něj takové to odpolední posezeníčko a poplácáníčko o všem možném. Poslala si pár mailů s pařížským ťulpasem. Udělala si rychlí a povrchní obrázek jak se žije u něj, něco málo o nějaké módě, či čem to. Pak na ní bafl německý hulvát, snažil se ji ošmatat a možná ještě víc, ale objevil se Dimitry, který ji „zachránil“ a pak si to zaslouženě vychutnával. Z mého pohledu je Praha proto ještě stále nezkušeně koketní. Ráda zkouší nové věci, ničemu se nebrání. Korejská kuchyně? Proč ne! Vietnamská Pho? Super hovězí vývar! Baráky ze skla? Proč ne! Prostě bez zábran, což mi osobně vůbec nevadí, i když znáte to, všeho s rozumem. Jeden týden ujíždí v kuse na Pho, další neřeší nic jiného než šik pánské košile, pak zase jenom francouzské lahůdky nebo burčák. Ale člověk se aspoň nenudí.
Jakou má Praha postavu? Protože se o ní docela dost mluví, na to že je jedna z mnoha, tak musí být sexy. To už nechám na vás, co si pod tím představíte. Nějak jí teď s podzimem docela rád objevuji na procházkách. A rozhodně mi přijde štíhlá, což vnímám doslova pokaždé, když se snažím v centru prodrápat na úzkých chodnících k místu určení.
