Zachraňte Zelináře

Jasně, že ten zelinář a možná ještě více ovocnář, co stojí se svojí ženou ve Vodičkově ulici před gymplem od jara do podzimu je dost drahý. Vlastně je předražený. Ale je tam. A má skvělé ostružiny a maliny, pro které byste jinak museli lítat na nějaké farmářské trhy, bůh ví kdy a bůh ví kam. Nebo si zajděte do nějakého z farmářských obchodů - ho ho ho! Najdete tam totiž eko víno, eko paštičky, eko rohlíčky aby se neřeklo, eko čokoládu, eko hovězí. Prostě spoustu hrozně super zdravého a mňamkového zboží. Ale taky zejména toho s vysokánskou marží. A pořádnou zeleninu nebo ovoce jsem tam neviděl. Jedno zelí maximálně a jeden směšný pórek.
Zelinář z Vodičkové je ale dost vyplesknutý, že kvůli farmářským obchodům brzo skončí. Nejsem fanatický podporovatel, ale zatím má v centru fakt nejlepší ovoce a zeleninu. Takže na něj myslete jo, to jsem vám chtěl dnes vyprávět.

Pivko pod pedály

 Tak mám dilema… Už jsem se chystal napsat, že „náplavka“ patří k těm slovům, které ve mně vzbuzují vnitřní pocit radosti, asi jako když se animovaná rozeběhne po rozkvetlé louce a skotačí. Prostě jen z toho důvodu, že si neumím představit v Praze nic pohodovějšího než strávit slunné odpoledne u řeky mezi železničním a Jiráskovým mostem, kdy vás kromě sluníčka hřeje velká možnost výběru nemainstreamových piv (jak to jinak napsat??), intelektuální klábosení o všem tom hezkém, výhled na Hrad a občasně proběhnuvší argument, proč holčičí běhání v pozdější fázi doplněné vhodně upnutým úborem, přispívají k osobnímu pocitu štěstí všech zúčastněných. Tak mi zní slovo „náplavka“. 

Když jsem se ale poctivě zamyslel, objevil jsem i zapadlý a polozapomenutý význam dané trojslabičné matry. A to když v Praze narození borci a někdy i bořice už se nemají čeho lepšího chytnout a prohlásí, že oni jsou echt Pražáci, vesnice znají jen z dokumentů, přírodu z plakátu, co měli v paneláku na nástěnce a vy jste pouhá náplavka. Škoda jen, že se mi zase vybavila ta odpolední pohoda u Vltavy. V tom jsem asi neobjektivní a nekritický. Náplavka mě prostě baví a asi ještě dlouho bavit bude, protože nově stačí přejít přes most, plácnout se na fatboy, v jedné ruce držet něco k pití a druhou si hlídat maso na grilu a sledovat přitom film. Tomu říkám letní kino!

Přesto se jedna drobnost na kráse najde. Cyklostezka. Vadí jen mně? Snad nejvíce na ní oceňují, že nevede nijak rozumně rovně, třeba více u řeky, ale že se tak nějak vhodně klikatí asi jako povaha člověka, který ji na magistrátu schvaloval. Ta cyklostezka se snaží vyjít se všemi. Se mnou, s cyklisty, s auty, s tou hospodou, kde točí démona, s loděmi. Každému ráda ustoupí. Navíc sváží všechny ty milovníky outdoorového vybavení, jistě deprimovanými postválečným traumatem, protože s menšími psychickými následky se jen těžko někdo dostane na kole skrz Prahu až do centra. A ti si zcela jistě říkají: „Jé, sjíždím k řece pryč ze silnice, pohodička, konečně budu moci šlápnout do svých nových pedálů za dvacet litrů a prohnat své kolo za sto litrů až dostanu žízeň a vytáhnout na ex svůj třílitrový camelback!“, načež vlítnou do davu, sluncem a pivem omamených mániček, které zajímá všechno jen ne jejich reflexní komplet, který svojí oranžovou barvou zaručuje viditelnost pouhým okem i z orbitálních stanic. Situace k násrání se dá evidentně řešit jen tím, že se agresivně najíždí do každého, kdo jakoukoliv částí svého těla zasahuje do prostoru kolem hladkých dlaždiček. Protože právě hladké dlaždičky jsou chápany jako výsostné území cyklistů a jediné myslitelné stykové místo mezi matkou zemí a jejich trekovými plášti. Během sobotního, přeplněného, farmářského trhu, kolařům sekundují kočárkanice. Jde o specificky nakrknutý druh městských matek, s agresivními sklony k sadistickému najíždění kočárkem na paty a nohy, které se ke svým potomkům chovají jako k pijavicím, které z nich vysávají mládí a úspěšné kariérní postupy a od širého okolí proto vyžadují úctu jako osmdesátileté herečky či jiní předrevolučně smýšlející důchodci v MHD.

  

Nedělám si iluze, že by se to nějak vyřešilo i tak stojí náplavka za návštěvu. Minimálně to od vás očekává místní gang labutí, který dohlíží na pořádek a aby se nikdo neutopil. Od místních návštěvníků žádá výpalné v podobě pevné stravy. A nestrpí krmení kachen. 

Jo a dejte mi vědět, jestli ty hladké kachličky jsou skutečně určené pro kola nebo naopak tvoří pouze hranici mezi územím pro chodce a cyklisty. Tady je každý názor dobrý.

Pražský čajíček

Vylezl jsem z letních šaten na Podolí a se zálibou se rozhlédl kolem sebe na bazény. Objevil se mi na tváři takový ten bohulibý buclatý úsměv, že je vše při starém, i když se mohlo mnohé změnit. Doufám třeba, že voda v bazénu si mě nebude pamatovat od poslední, loňské návštěvy.

Podolská luhovačka je opředena tolika mýty a polopravdami, že to spolehlivě odežene největší masařky českého šoubyznysu, které se jinak ničeho neštítí. A přece, je na place kompletní letní ansámblem a rozjíždí už bůhví jakou remízu. Jak je to možné? Můžete si říkat, co chcete, ale tenhle bazén je fakt nejhezčí v celé Praze. Ty divoké skaliska, do kterých je zasazený, ta ladná vlnka tvořící střechu vnitřního bazénu a zároveň tribunu, minimalistický skokanský můstek, na kterém okolí zpola znuděně pozoruji každého rakeťáka, který chce udělat dojem na holku a nakonec hodí ukázkového placáka rudoarmějce a… pardon, nechal jsem se unést geniem loci. 

Takže jako kdyby se nechumelilo, nechcalo celý červen a před třemi dny nebylo ještě počasí na zimní kabát, tak na dlaždičkovém plácku se už vyvalují velkoryse zesmahnutí důchodci. Znáte je ne? Ostří senioři a seniorky, co se smějou z vysoka opalovacím krémům, hned několika druhům rakovin, hornímu dílu plavek a depilačním prostředkům. Bazén je pro ně jenom rekvizita, v životě je nikdo nemohl vidět dělat jiné pohyby než ospalé protahování, případně se posadit na lehátku a chvíli mžourat. Nepotkal jsem je ani nikdy na ulici. Nevím, jak se přemisťují. Těmhle podolským smažkám na kachličkách sekundují vysportované běloučkaté čtyřicátnice s krátkými sestřihy, mám pocit, že učitelky tělocviku.

Letmý pohled na skály směrem ke Kavčím Horám mi připomíná druhou místní záhadu. Podivní naháči už zase postávají na krajích skal a dívají se směrem k bazénu a tamnímu mumraji. Dospělého chlapa, svléknutého do slipů, který ve tři odpoledne z výšky okouní na Podolí, bych rád viděl v telce, v Hydeparku. Otázek mám spoustu.

Místní kolorit doplňují vypracované plavkyně. Ty mi jako obvykle dají kurz o tom, že člověk nemůže mít všechno. Vypracované pozadí totiž doplňují rameny Vina Diesla. A to je hodně divná kombinace! A když jsme u Vina, tak jako každé léto se zde pořádá tajný konkurz na jeho dubléra. Jinak si neumím vysvětlit, tak vysokou koncentraci borců z fitek z širokého okolí. A nebo je ty trička fakt svrběla, a tedy si nepřipadají blbě. Zapadnout jim pomáhají i holky nahoře bez se silikony, které budí neurčité podezření, že je přifukovaly spíše v pneuservisu než na odborné klinice. Právě na Podolí je výskyt holek s balóny z matějské do očí bijící. Nevím, třeba jsou jinde mírumilovnější. Dejte mi vědět, jestli nešlo o náhodu nebo si nemám nechat přeměřit dioptrie.

A pak už hurá do bazénu, když budete mít štěstí, pár temp uděláte naprosto v klidu. Já měl ještě větší a mohl jsem si procvičit můj oblíbený sport: Kick – plavo. Jde o odvážnou kombinaci těch nejbrutálnějších bojových sportů, plávání, běhu přes překážky a kličkované. Méně dravější milovníci letmých dotyků naopak provozují intimní společenskou hru „Komu to šahám na přirození?“

Tak se vydejte na Podolí a kochejte se všemi slastmi, které pro vás střeží místní zřízenkyně a klíčnice od pohledu už několik desetiletí!

Postřeh poslal Petr Švihel, díky za něj kolego!

Článek vyšel také na portále Citybee 

Nekopejte do krabice od bot položené na pražské ulici, nese většinou poselství

Praha vlastně není nic víc, než jedná velká imprese. To slovo jsem prostě musel použít! Šlo by napsat, že Praha hraje na dojem, chvilkové poblouznění nebo náhlý pocit. Ale imprese, to intelektuálně znějící slovíčko, jak kdyby právě přistálo z nějaké kavárny okolo Ostrovní, kde se v dýmu levných cigár zjevují velké témata o umění, idejích a tak vůbec. A pak se nechtěně hází šavle na kostelní zeď nebo zcela zákeřně se na psí hovno na chodníku dává krabice od bot s nápisem psí hovno. Přiznejme si to, Praha je z části přetvářka o velkoměstě. Já ji vidím jako soustavu menších lokací, často bizarních místeček. Sami o sobě docela prdelákov, někdy doslova bizár, dohromady středoevropský šperk. Pár takových míst vylovím z pražského revíru, oříznu okraje a zakousnu se do nich s vervou typického účastníky diskuzních skupin na Okounovi z roku 2005.