Tak mám dilema… Už jsem se chystal napsat, že „náplavka“ patří
k těm slovům, které ve mně vzbuzují vnitřní pocit radosti, asi jako když
se animovaná rozeběhne po rozkvetlé louce a skotačí. Prostě jen z toho
důvodu, že si neumím představit v Praze nic pohodovějšího než strávit
slunné odpoledne u řeky mezi železničním a Jiráskovým mostem, kdy vás kromě
sluníčka hřeje velká možnost výběru nemainstreamových piv (jak to jinak
napsat??), intelektuální klábosení o všem tom hezkém, výhled na Hrad a občasně
proběhnuvší argument, proč holčičí běhání v pozdější fázi doplněné vhodně
upnutým úborem, přispívají k osobnímu pocitu štěstí všech zúčastněných.
Tak mi zní slovo „náplavka“.
Když jsem se ale poctivě zamyslel, objevil jsem i
zapadlý a polozapomenutý význam dané trojslabičné matry. A to když v Praze
narození borci a někdy i bořice už se nemají čeho lepšího chytnout a
prohlásí, že oni jsou echt Pražáci, vesnice znají jen z dokumentů, přírodu
z plakátu, co měli v paneláku na nástěnce a vy jste
pouhá náplavka. Škoda jen, že se mi zase vybavila ta odpolední pohoda u
Vltavy. V tom jsem asi neobjektivní a nekritický. Náplavka mě prostě baví
a asi ještě dlouho bavit bude, protože nově stačí přejít přes most, plácnout se
na fatboy, v jedné ruce držet něco k pití a druhou si hlídat maso na
grilu a sledovat přitom film. Tomu říkám letní kino!
Přesto se jedna drobnost na kráse najde. Cyklostezka. Vadí jen
mně? Snad nejvíce na ní oceňují, že nevede nijak rozumně rovně, třeba více u
řeky, ale že se tak nějak vhodně klikatí asi jako povaha člověka, který ji na
magistrátu schvaloval. Ta cyklostezka se snaží vyjít se všemi. Se mnou,
s cyklisty, s auty, s tou hospodou, kde točí démona, s loděmi.
Každému ráda ustoupí. Navíc sváží všechny ty milovníky outdoorového
vybavení, jistě deprimovanými postválečným traumatem, protože s menšími
psychickými následky se jen těžko někdo dostane na kole skrz Prahu až do
centra. A ti si zcela jistě říkají: „Jé, sjíždím k řece pryč ze silnice,
pohodička, konečně budu moci šlápnout do svých nových pedálů za dvacet litrů a
prohnat své kolo za sto litrů až dostanu žízeň a vytáhnout na ex svůj
třílitrový camelback!“, načež vlítnou do davu, sluncem a pivem omamených
mániček, které zajímá všechno jen ne jejich reflexní komplet, který svojí
oranžovou barvou zaručuje viditelnost pouhým okem i z orbitálních stanic.
Situace k násrání se dá evidentně řešit jen tím, že se agresivně najíždí
do každého, kdo jakoukoliv částí svého těla zasahuje do prostoru kolem hladkých
dlaždiček. Protože právě hladké dlaždičky jsou chápany jako výsostné území
cyklistů a jediné myslitelné stykové místo mezi matkou zemí a jejich trekovými
plášti. Během sobotního, přeplněného, farmářského trhu, kolařům sekundují
kočárkanice. Jde o specificky nakrknutý druh městských matek, s agresivními
sklony k sadistickému najíždění kočárkem na paty a nohy, které se ke
svým potomkům chovají jako k pijavicím, které z nich vysávají mládí a
úspěšné kariérní postupy a od širého okolí proto vyžadují úctu jako
osmdesátileté herečky či jiní předrevolučně smýšlející důchodci v MHD.
Nedělám si iluze, že by se to nějak vyřešilo i tak stojí náplavka
za návštěvu. Minimálně to od vás očekává místní gang labutí, který dohlíží
na pořádek a aby se nikdo neutopil. Od místních návštěvníků žádá výpalné
v podobě pevné stravy. A nestrpí krmení kachen.
Jo a dejte mi vědět, jestli ty hladké kachličky jsou skutečně
určené pro kola nebo naopak tvoří pouze hranici mezi územím pro chodce a cyklisty.
Tady je každý názor dobrý.
Žádné komentáře:
Okomentovat