Pražský čajíček

Vylezl jsem z letních šaten na Podolí a se zálibou se rozhlédl kolem sebe na bazény. Objevil se mi na tváři takový ten bohulibý buclatý úsměv, že je vše při starém, i když se mohlo mnohé změnit. Doufám třeba, že voda v bazénu si mě nebude pamatovat od poslední, loňské návštěvy.

Podolská luhovačka je opředena tolika mýty a polopravdami, že to spolehlivě odežene největší masařky českého šoubyznysu, které se jinak ničeho neštítí. A přece, je na place kompletní letní ansámblem a rozjíždí už bůhví jakou remízu. Jak je to možné? Můžete si říkat, co chcete, ale tenhle bazén je fakt nejhezčí v celé Praze. Ty divoké skaliska, do kterých je zasazený, ta ladná vlnka tvořící střechu vnitřního bazénu a zároveň tribunu, minimalistický skokanský můstek, na kterém okolí zpola znuděně pozoruji každého rakeťáka, který chce udělat dojem na holku a nakonec hodí ukázkového placáka rudoarmějce a… pardon, nechal jsem se unést geniem loci. 

Takže jako kdyby se nechumelilo, nechcalo celý červen a před třemi dny nebylo ještě počasí na zimní kabát, tak na dlaždičkovém plácku se už vyvalují velkoryse zesmahnutí důchodci. Znáte je ne? Ostří senioři a seniorky, co se smějou z vysoka opalovacím krémům, hned několika druhům rakovin, hornímu dílu plavek a depilačním prostředkům. Bazén je pro ně jenom rekvizita, v životě je nikdo nemohl vidět dělat jiné pohyby než ospalé protahování, případně se posadit na lehátku a chvíli mžourat. Nepotkal jsem je ani nikdy na ulici. Nevím, jak se přemisťují. Těmhle podolským smažkám na kachličkách sekundují vysportované běloučkaté čtyřicátnice s krátkými sestřihy, mám pocit, že učitelky tělocviku.

Letmý pohled na skály směrem ke Kavčím Horám mi připomíná druhou místní záhadu. Podivní naháči už zase postávají na krajích skal a dívají se směrem k bazénu a tamnímu mumraji. Dospělého chlapa, svléknutého do slipů, který ve tři odpoledne z výšky okouní na Podolí, bych rád viděl v telce, v Hydeparku. Otázek mám spoustu.

Místní kolorit doplňují vypracované plavkyně. Ty mi jako obvykle dají kurz o tom, že člověk nemůže mít všechno. Vypracované pozadí totiž doplňují rameny Vina Diesla. A to je hodně divná kombinace! A když jsme u Vina, tak jako každé léto se zde pořádá tajný konkurz na jeho dubléra. Jinak si neumím vysvětlit, tak vysokou koncentraci borců z fitek z širokého okolí. A nebo je ty trička fakt svrběla, a tedy si nepřipadají blbě. Zapadnout jim pomáhají i holky nahoře bez se silikony, které budí neurčité podezření, že je přifukovaly spíše v pneuservisu než na odborné klinice. Právě na Podolí je výskyt holek s balóny z matějské do očí bijící. Nevím, třeba jsou jinde mírumilovnější. Dejte mi vědět, jestli nešlo o náhodu nebo si nemám nechat přeměřit dioptrie.

A pak už hurá do bazénu, když budete mít štěstí, pár temp uděláte naprosto v klidu. Já měl ještě větší a mohl jsem si procvičit můj oblíbený sport: Kick – plavo. Jde o odvážnou kombinaci těch nejbrutálnějších bojových sportů, plávání, běhu přes překážky a kličkované. Méně dravější milovníci letmých dotyků naopak provozují intimní společenskou hru „Komu to šahám na přirození?“

Tak se vydejte na Podolí a kochejte se všemi slastmi, které pro vás střeží místní zřízenkyně a klíčnice od pohledu už několik desetiletí!

Postřeh poslal Petr Švihel, díky za něj kolego!

Článek vyšel také na portále Citybee